Bábovkový den - Dík náhradním rodinám

/ROZHOVOR/ Právě v těchto dnech vrcholí kampaň Bábovkový den, která má za cíl poděkovat náhradním rodičům a všem, kteří jim pomáhají. Připravili jsme si pro vás rozhovor s paní Ivou Kalovou, která je jednou ze zuberských pěstounek. Spolu s rodinou žijí od roku 2010 v domě od Rodiny svaté Zdislavy. V současné době mají manželé Kalovi deset dětí ve věku od 3 do 33 let, z toho sedm přijatých v pěstounské péči.

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se pěstounkou?

Bylo to spíš na popud manžela, v jehož rodině mají s pěstounstvím bohaté zkušenosti. Šli jsme do toho s tím, že si vezmeme dvě děti a skončili jsme u sedmi (úsměv). Doma jich teď máme pět, nejstarší už jsou osamostatněné. Ze začátku jsme bydleli v Novém Jičíně, kde ale přijetí dětí ve škole nebyla moc ideální, dívali se na ně přes prsty a nebylo to příjemné. Byl to obrovský rozdíl přestěhovat se tady do Zubří. Tady je berou jako normální vrstevníky.

Musela jste projít přípravou, co obsahovala?

Když jsme začínali, tak ještě nebyly takové přípravy, jako teď. První děti jsme si brali v roce 2006. Prvně jsme museli projít psychologickými testy a stejně tak naše biologické děti. Pak nás schválili a byla příprava, kterou vedly poradny pro rodinu a manželské vztahy. Celé to trvalo rok a půl. Za našich začátků bylo pěstounů hodně, teď už jich je mnohem míň.

Jaký je proces přijetí dítěte?

Už při přípravě se člověk zamýšlí nad tím, jakou má představu o tom dítěti. Hodně lidí jde do toho s tím, že chce modrookou holčičku a pokud možno do půl roku. Takové děti se ale nedostávají do pěstounské péče. Pokud chce někdo miminko, tak čeká delší dobu. Když vás vyberou k nějakému dítěti, tak jedete na krajský úřad a tam vám řeknou všechno, co o něm ví. Jak se chovala maminka v těhotenství, jaká je širší rodina, co to dítě má za sebou. Vy pak máte týden na to, abyste se rozhodli. Když řeknete ano, tak pak začíná proces seznamování.

Máte nějaká kritéria pro výběr dítěte?

My jsme zrušili všechna svá omezení, takže ty nejmenší děti máme i s různými postiženími. Náš nejmladší biologický syn má Aspergerův syndrom a je teď na vysoké škole. Zjistili jsme, že pokud člověk s těmi dětmi pracuje, tak ho obohacují o to víc. S každým dítětem poznáváme úplně něco nového, proto jsme zrušili veškerá kritéria. Kromě jednoho syna, který se odstěhoval do zahraničí a moc o něm nevíme, tak se všemi ostatními jsme stále v kontaktu. Nejmíň jednou týdně jsou u nás doma. Do budoucna uvažujeme i o přechodné pěstounské péči.

Čím se liší od dlouhodobé?

Přechodná pěstounská péče nahrazuje dětské domovy a kojenecké ústavy, které jsou u nás už zrušené. Když se něco stane, tak dítě jde k přechodným pěstounům a teprve u nich se rozhoduje, co se s ním bude dít. Většinou jsou tam děti rok nebo rok a půl. Pak jdou zpět do rodiny, k širší rodině nebo k pěstounům.

V jaké stavu je podle vás pěstounská péče v Česku?

I s ohledem na kauzy z poslední doby, viz Viktorka, to dřív bylo lepší. Když se rodič neozval do půl roku, tak došlo automaticky ke zrušení rodičovských práv a pěstoun byl ten, který rozhodoval. Teď je ten status biologické rodiny chráněný až moc. Děti pak bývají nuceny k něčemu, co jim třeba není příjemné. A někdy to není příjemné ani biologickým rodičům.

Co byste o pěstounství sdělila případným zájemcům?

Někdy je to složité, ale to spíš s úřady. S dětmi je to skvělé. Každé je úžasné v něčem jiném a každé vás naplňuje energií a vším, že to opravdu stojí za to. Všem to můžu jen doporučit.

Rozhovor připravil David Janošek